4. Babylón

Mezi Babylóňany bylo nejvíce oblíbeným alkoholickým nápojem pivo, a to již kolem let 2 700 př.n.l. Kromě ostatních bohů byl panteon v Babylónu zabydlen i božstvem pro alkoholické nápoje. Není tedy vůbec žádným překvapením, že Babylóňané svým bohům alkohol v podobě piva a vína často předkládali jako obětinu. Je zajímavé, že i když se známý Chammurapiho kodek kolem roku 1750 př.n.l. zmiňuje o alkoholu, dělá tak z důvodů ryze praktických - opilost není nijak rozváděna, pouze se řeší komerční stránka věci (je zajímavé, jak hbitě všechny vlády světa poznaly, na čem se nejvíce vydělává...). I když tedy nemáme žádné konkrétní důkay o tom, že by Babyloňané nějak postihovali opilost, má se z ostatních náznaků a inforamcí za to, že k tomuto stavu byly spíše kritičtí.

Babylónská bohyně piva a ječmene se jmenovala Ishtar-Siduri a její podobiznu si můžete prohlédnout na tomto obrázku:

5. Řecko a Makedonie

Ačkoliv umění výroby vína dorazilo na helénský poloostrov již kolem roku 2 000 př.n.l., vůbec prvním alkoholickým nápojem, jež se zde široce ujal, byla medovina, zkvašený nápoj tvořený fermentací vody a medu. Již kolem roku 1 700 př.n.l. však víno proniklo do života a kultury podobně, jako u dříve zmiňovaných zemí a stalo se na dalších tisíc let nedílnou součástí společnosti. I zde bylo používáno v pohostinství, jako lék v medicíně, při náboženských obřadech a rovněž k běžnému dennímu jídlu. Pokud šlo o pití jako takové, pilo se víno v mnoha formách - teplé, studené, čisté, ředěné i kořeněné.

Za zmínku ještě stojí, že tehdejší autoři viděly Řeky jako jedny z nejstřídmějších národů tehdejšího světa a vyzdvihovali jejich zdůrazňování mírného pití, velebení střídmosti a vyhýbání se extrémům obecně. Jedinou výjimkou z tohoto střídmého stylu byl kult boha Dionýsa, jež považoval opilost za sblížení se se svým idolem. I když v Řecku notorické pití nebylo příliš obvyklé, naopak pořádně se opít na nějakém tom banketu bylo k vidění o to častěji. Večerní sešlosti mužů ke konverzaci, symposia, často končívali podobnou opilostí a návštěvou žen volnějších mravů. I když nejsou ve starověké řecké literatuře známy žádné odkazy na masové opíjení se, existují tyto zmínky v souvislosti se zahraničními obyvately. Až kolem roku 425 př.n.l. se začínají varování proti opilosti na symposiích objevovat častěji.

Řekové Xenofón (431-351 př.n.l.) a Platón (429-347 př.n.l.) oba velebili umírněné pití vína jako prospěšné pro zdraví i štěstí, naopak oba byli velmi kritičtí k opilosti, která tedy musela být i v Řecké společnosti dost na očích. Hippokratés (asi 460-370 př.n.l.) identifikoval mnohé medicínské vlatnosti vína, které bylo dlouho používáno pro své terapeutické účinky. Jak Aristoteles, tak i Zenón (cca 336-264 př.n.l.) byli k opilosti velmi kritičtí.

Pokud jde o Makedonce, tak ti viděli nestřídmost v pití jako znak chlapáctví a byli velmi známí svým opilstvím. Také jejich král, Alexandr Makedonský (jehož matka mimochodem patřila ke kultu boha Dionýsa), si vytvořil reputaci nadměrného pijana, a to i na tehdejší uvolněné poměry.

6. Předkolumbovská Amerika

Mnoho nativních amerických civilizací si vyvinulo vlastní verzi některého alkoholického nápoje, z nichž nejedna se (v tu více a v tu méně změněné formě) vyrábí do dnešních časů. Velmi populárním nápojem ve Střední Americe byl Pulque (též Octli), což je fermentovaná šťáva plodu maguey. I když jej mnozí považují spíše za pivo, pravda je taková, že dominantní chemickou strukturou byl cukr fruktóza a nikoliv škrob. Pulque je zobrazováno na kamenných rytinách tvořených nativními obyvateli již někdy od roku 200 př.n.l. Původ nápoje není přesně znám, což dává prostor pro vyjádření folklóru, takže o jeho vzniku koluje mnoho legend. Destilací Pulque vzniká nápoj Mezcal. Známá Tequilla je jednou z forem Mezcalu.

Španělské slovo "Chicha" se používalo k označení mnoha tradičních kvašených alkoholickcýh nápojů v oblasti And v Jižní Americe. Lze jej vyrobit z kukuřice, maniokových kořenů (též Yuca či Cassava) nebo také ovoce. Během doby inckého impéria byly ženy učeny technice přípravy vaření Chicha v tzv. Acllahuasis (tehdejší škola domácích prací pro ženy). Chicha de jora se připravuje tak, že se nechá naklíčit kukuřice, vyextrahuje se sladový cukr, svaří se sladina a následně se nechá kvasit po několik dní ve velké hliněné nádobě či spíše kádi. Některé kultury namísto naklíčení kukuřice používali postup rozemletí + navlhčení v ústech výrobce nápoje a ze zformované kuličky se následně udělala placička a nechala vyschnout. Přirozené v v lidských ústech přítomný trávicí enzym amyláza ze slin výrobce pak působil jako katalyzátor škrobu z kukuřice na maltózu. Nápoje Chicha de jora byl připravován a konzumován komunitami kolem pohoří Andy po tisíciletí. Inkové používali Chicha pro rituální účely a pili ji v hojném množství během svých festivalů. Poslední roky ovšem tento tradiční nápoj mizí a stává se velmi vzácným. Pouze v posledních pár městech a vesničkách v jižním Peru a Bolívii se stále připravuje.

Cauim je tradiční alkoholický nápoj obyvatel Brazílie již od dob předkolumbijských časů. Dodnes se vyrábí v odlehlých oblastech. Cauim je velmi podobné Chicha a také se vyrábí fermentací manioku či kukuřuce, často se dokonce dochucuje ovocnými šťávami (panamští indiáni Kuna třeba používají banán). Charakteristikou vlastností tohoto nápoje je, že se původní materie nejprve vaří, následně žvýká a opět povaří před tím, nežli dojde k vlastní fermentaci. Stejně jako v případě Chicha, i zde enzymy ze slin výrobce Cauimu zahájí štěpění škrobů na fermentovatelné cukry.

Zdroj: Wikipedia
Foto: http://www.goddessgift.net/page37.html, http://www.wondersmith.com/heroes/hetairae.htm, http://www.wondersmith.com/heroes/hetairae.htm